Doom The Dark Ages
Prolétl jsem posledního Dooma a neudělal ani jediný screenshot. Hrál jsem na PS5 — hraje se skvěle i na konzoli. Je boží. Můžeš klidně vyrazit do obchodu.
Už někdy koncem dubna 2025 vyšel poslední Doom od id Software.
Jsem obrovský fanoušek téhle série, ale zároveň už umím počkat a těšit se. Takže jsem po Doomu neskočil hned v den vydání — užíval jsem si ten pocit, že na mě čeká nový díl mé oblíbené série, a mezitím jsem dohrával resty. Konkrétně jsem si vychutnával Nier Automatu a zkoušel multiplayerovou střílečku Arc Raiders, kde jsem utopil hezkých 70 hodin.
Ale nebudu nic maskovat: z posledního Dooma jsem měl trochu obavy.
Vývojáři z id Software už léta patří k etalonu stříleček. Každý jejich titul ukazoval, jak by se to mělo dělat. Dokonce jejich gunplay ovlivnil hry jako Destiny 2. V žádné jiné hře jsem neměl ze střelby tak příjemný pocit jako od lidí z tohoto studia.
O to víc mě překvapilo, když se ke mně začaly dostávat zvěsti o Slayerovi se štítem a palcátem.
Moc se mi nezdálo, že by zahodili svoje vlohy pro prvotřídní gunplay a dali nám jakousi Dark Souls rubačku a nazvali to Doom.
Z pár videí, která si ke mně našla cestu, jsem viděl, že kvéry v novém Doomu stále jsou. A víc jsem si vyzradit nenechal. Až koncem listopadu 2025 jsem si to zkusil na vlastní zkušenost.
A byla to jízda jako vždy. Takže nemám jediný vlastní screenshot — musel jsem požádat internet.
Začneme tím nejzásadnějším obrázkem. 😘
Vidíte tu podobu? Doom 1 a Doom: The Dark Ages se trochu podobají obalem — Doom Slayer stojí nad skupinkou démonů a patřičně je trestá.
Člověk už je na to zvyklý, a takové brnkání na nostalgickou strunu mi peněženku automaticky neotvírá. Ta je u id Software (a konkrétně u Dooma) otevřená už jen samotným jménem značky :-). Doomu a id Software bych odpustil kdejaký přešlap a série by pro mě byla stále nejoblíbenější. Čekal jsem, že chvíle pro toleranci přešlapu se blíží — Doom se totiž hraje úplně jinak než předchozí díly. A říkal jsem si: proč? Proč zahodili ten úžasný pocit ze střelby a rychlosti a dali nám systém kámen–nůžky–brokovnice–samopal?
Možná je to tím, že Doom 1 a 2 si zapínám snad každý rok. Hlavně o Vánocích si vždycky aspoň jednu epizodu proběhnu. Ten pocit z klasických Doomů mám pořád v živé paměti. A víte co? Doom: The Dark Ages dělá přesně to samé.
Vlastně jsme se po letech dočkali Dooma 3.
Klasické enemáky většinou vítám klasickou brokovnicí. Když se jich objeví víc a je tam i nějaký sud, přepínám na samopal. Jakmile slyším chrochtání a přicházejí prasata, přepínám na dvouhlavňovou brokovnici. A Kozel to schytává buď z RPG, nebo ho vyfotím oblíbeným BFG. V The Dark Ages navíc můžete nepřítele stunovat štítem a pohladit ho palcátem. Pamatujete v jedničce berserk, kdy jste se těšili z ultimátního boxera? Tak ten pocit tu je taky.
Jsou pokračování her, u kterých si říkám: „Hráli oni vůbec ten předchozí díl?“
Třeba včera vyšel Metroid Prime 4: Beyond — a mám z recenzí pocit, že se vývojáři posunuli trochu jinam, než by fanoušci Metroidu chtěli. Možná blbý příklad — sám se na Metroid moc těším. Ale třeba série Need for Speed. U pětadvacátého dílu si říkám: kde jsou ty klenoty? Proč byl pocit z jízdy ve třetím díle lepší než teď po dvaceti letech? Jsou hry, u kterých si říkám:
„Sakra, to to nemohli probrat s námi hráči, abychom jim tohle rozmluvili?“
Ne, nebudu se do toho zamotávat. Chtěl jsem říct, že u Dooma máte pocit, že tu doomovskou esenci ani nedokážete lépe předat. Doom: The Dark Ages vám přesně připomene, co jste v devadesátkách na Doomu milovali. Neznamená to, že je to nutně lepší hra než díly mezi tím. Je až šokující, že se vývojáři nebáli jít naplno do podoby, která je svým způsobem „jen“ klasická devadesátková střílečka.
Od zběsilé akce vás vytrhne jen sbírání collectible itemů rozesetých po mapě — jinak je to jedna velká jízda.
Doom se perfektně ovládá, dokonale běží a dokonale zabaví, pokud slyšíte na čistou, až meditativně monotónní, ale hrozně zábavnou hratelnost.